The heaviest bowling ball - 8.8.2011

20. října 2012 v 17:26 | Ketly |  Blogahan - Pat's Blog 2011

Nejtěžší bowlingová koule

Musím se přiznat, že rozhodně nejsem mužem v pravém slova smyslu. Pravda je, že když vyjdu na pódium, mám sto chutí zdrhnout. Snažím se zavtipkovat a trochu odlehčit atmosféru, ale když vedle mě nestojí mí přátelé nebo lidé, kteří mi jsou blízcí, tak bych raději byl v pozici diváka než být tou hvězdou na pódiu.

Když se nad tím teď zamyslíte, jak jsem tomu dokázal vzdorovat? Byla to pro mě ta nejtěžší zkouška na světě a výhra, která potom přišla, daleko přesahovala hranice mé představivosti. Chci tím říct, že neúspěch není konec světa. Neúspěch neznamená nic, nebo aspoň ten pocit potom je nicotný.

Nejsem si jist, kdy se to všechno odehrálo. Možná že v dobách, kdy jsem byl v Sedoně. Možná v San Franciscu. Vlastně se to možná odehrálo ve vesničce Erie, kde jsem jako dítě vyrůstal. Pamatuji si, že jako dítě jsem proplakal nespočet nocí. Neplakal jsem, protože bych se bál, ale protože jsem cítil tu bezmoc, že není v mých silách učinit každého šťastného. Děsila mě představa, že lidi, které miluji, mě jednoho dne opustí. Nebál jsem se o sebe. Bál jsem se o ně. Pociťoval jsem, že bych měl být schopný tomu přecházet a naučit se, že všechen ten zármutek nemůžu dusit v sobě.

Co jsem tím vším chtěl říct? Chtěl jsem říct, že hudba mnou prostoupila. Jako nějaká odpověď. Jako lék na mojí bezmoc, který mi nadělil sám Vesmír. A jak jsem se postupně učil, jak ho používat, začal jsem se ptát na věci, které s tím souvisely. Začal jsem pociťovat neskutečné momenty radosti. Cítil jsem se jako obrovská neprostupná řada lidí, která mě obklopovala a pomáhala mi překonat překážky.

Na konci mi došlo, že jsem celá léta bloudil ve tmě a nebyl schopný činit rozhodnutí. Připadalo mi to, jako kdyby mi někdo v mládí zadal velice důležitý úkol, který jsem nemohl přečíst.

Jak čas plynul, pokračoval jsem v hledání odpovědí a věci se zlepšovaly. Pak zhoršovaly. Pak zlepšovaly. Pak se zase zhoršovaly. Přesto jsem to přežil. Když se ohlédnu zpátky, vidím, že jsem si zvolil cestu k sebeuvědomění. Těžkou cestu. Těžkou jako ta nejtěžší bowlingová koule. Dal jsem do toho to nejlepší, ale pak se cesta začala strmě svažovat a hlemýždím tempem - pomalu ale jistě - mi brala všechnu sílu. Ale pak cesta začala vést nahoru a já vím, že na konci se nachází zlatý důl.

Před nedávnem mi došlo, že mi byl dán tento dar, protože jsem o něj žádal. Ne tím způsobem: "Prosím, chtěl bych být zpěvák", ale rozhodně jsem žádal o možnost pomáhat. Když vidím lidi smát se, když vidím naše fanoušky, jak tancují a zpívají, když se mnou lidi pláčou a vzpomínáme na naše milované. Cítím příval lásky, který na dalším rohu zase někomu rozdám. Pak se ke mně láska vrátí a tenhle cyklus se opakuje den za dnem. Jsem rád za každý okamžik, kdy můžu vidět, že se někdo raduje kvůli něčemu, co jsem udělal nebo řekl. Cítím, jak na sebe ta bowlingová koule nabaluje víc a víc lásky a radosti. Já byl tím, kdo ji vytáhl z regálu. Vy jste důvodem, proč se koulí.

Děkuji, že mi umožňujete šířit lásku ve všech možných státech. Jsem vám vděčný.

S láskou, Pat

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama